Interiérová designérka Daniela Lašútová spojuje zkušenosti ze zahraničních škol, cit pro materiál a každodenní kontakt s řemeslem v Polstrinu. V rozhovoru přibližuje, jak se její cesta od módního designu postupně proměnila v hluboký vztah k interiéru, proč vnímá prostor jako živý organismus a proč je pro ni klíčem k dobrému návrhu dialog – s klientem, s řemeslníky i s materiálem samotným.

Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že interiérový design je pro vás cesta? Co vás tehdy přitahovalo – prostor, materiál, nebo řád, který interiér vytváří?
K interiérovému návrhářství jsem se dostala nepřímo. Nebyla to láska na první pohled. Vyrůstala jsem v dílně svého táty truhláře, ale neplánovala jsem, že mě právě design interiéru tak chytí. Táhlo mě to spíš k módě a šperku.

Vystudovala jste obory, které propojují architekturu, design a řemeslo. Co z vašeho školního období vám dnes nejvíc pomáhá v Polstrinu?
Na střední škole jsem studovala Design hraček, na vysoké Zahradní a krajinnou architekturu a Průmyslový design. Až po škole to do sebe všechno začalo zapadat. Měla jsem štěstí na skvělé
pedagogy a designéry. Velký vliv na mě mělo studium ve Finsku a Irsku a život v zahraničí obecně – pro designéra je to obrovská dávka inspirace, která naučí vnímat produkty i prostor z jiné perspektivy.

Jak vnímáte vztah mezi designérem a čalouníkem – mezi ideou a rukama, které ji zhmotňují? Kde podle vás leží hranice nebo most mezi těmito světy?
Jsou to dva odlišné světy, ale potkávají se v momentu vzájemného pochopení a respektu. Hodně pomáhá, když designér rozumí technologii a materiálům. Vývoj je pak mnohem jednodušší.

V Polstrinu jste každý den v kontaktu s lidmi z výroby. Jak vás tahle blízkost k řemeslu ovlivňuje? Učíte se navzájem?
Vnímám to jako velkou výhodu. Já se od kolegů učím řemeslnou a technickou stránku, oni ode mě zase estetičtější pohled. Díky tomu, že rozumím technologickým postupům a můžu s nimi nápady hned konzultovat, je celý proces návrhu i vývoje jednodušší. Baví mě propojení konceptu, práce v 3D programu a pak samotné realizace. Je to proces, který mě nabíjí.

Říkáte, že interiér vnímáte jako živý organismus. Co podle vás dává prostoru schopnost „dýchat“?
Rovnováha mezi objemem, materiálem, světlem, barevností a zelení. Zeleň je v mých návrzích důležitá součást.

Vaše práce působí vyváženě – barva i tvar jsou promyšlené, ale nepůsobí strojeně. Jak hledáte rovnováhu mezi kompozicí a přirozeností?
Je to kombinace zkušenosti, experimentu a hledání zážitku. Hra s barvami, materiály a prostorem.

Máte oblíbený materiál nebo moment, kdy poznáte, že je návrh hotový? Jak ten okamžik vypadá?
Mám. Dřevo – kvůli jeho kresbě, která je autentická, někdy nedokonalá, ale právě v tom je jeho krása. Miluju jeho vůni i vizuál. A také textilie všeho druhu – čalounické, dekorační i technické. Fascinuje mě jejich variabilita a možnosti.

Čalounění je v letošním čísle Polstrin News hlavním tématem. Kdy se podle vás z řemesla stává umění?
Ve chvíli, kdy se spojuje hluboká znalost materiálu, technická zručnost a cit pro detail. Když je za prací vidět nejen zkušenost, ale i osobní otisk.

Když se vrátíte domů po práci s prostorem – co pro vás osobně znamená komfort a krása? Jaký interiér má dýchat nejen estetikou, ale i klidem?
Důležitý je pocit domova. Interiér vás má obejmout, když vám není dobře, a vykouzlit úsměv, když máte dobrý den. Má mít na člověka pozitivní vliv, nemá na něj „padat“. Barvy, zeleň a drobné detaily – to jsou věci, které vytvářejí pocit štěstí. V tom je podle mě krása domova.

A nakonec – jakou radu byste dala mladým designérům, kteří chtějí tvořit interiéry s duší, ne jen vizualizace?
Komunikujte. Naslouchejte klientovi, porozumějte jeho potřebám. Jste tu od toho, abyste jeho představy pomohli dotvořit a někdy i usměrnili. Interiér má sloužit jeho uživatelům – funkčně
i esteticky. Když má klient z prostoru radost, je to nejlepší výsledek.