Pokud u nás existuje odborník, který ví o historii ohýbaného nábytku téměř vše, je to Dagmar Koudelková. Vysokoškolská pedagožka a teoretička se věnuje tvorbě Jindřicha Halabaly nebo designérské skupiny Atika, která českému prostředí představila postmoderní nábytek. Byl za minulého režimu kvalitní nábytek dostupnější? A jaký kus nábytku od českého designéra je její nejoblíbenější?

Nedávno skončil v Itálii největší festival designu a nábytku Milano Design Week, který se vyvinul z oborového veletrhu nábytku Salone del Mobile. Akce měla za cíl podpořit italský průmysl a export. Existují nějaké informace o tom, že by se jí už tehdy účastnily české značky?

Pamatuji si na první „velkou“ a významnou účast českých designérů v Miláně v roce 1995. Na koncepci i realizaci se podíleli Michal Froněk a Jan Němeček. Vystavovali zde přední čeští designéři i nastupující mladá generace tvůrců a expozice zaujala netradičním pojetím. Po mnoha letech byl český design opět prezentován v zahraničí a ohlasy byly více než pozitivní.

Pohovka – Jindřich Halabala – zdroj Nanovo

Předválečné Československo bylo ve výrobě nábytku velmi silné. Mediálně nejznámější je Ton, respektive Thonet. Koho byste ale ráda zmínila dál?

Kvalita meziválečného nábytku je všeobecně známá. Jako příklad lze uvést brněnské Spojené uměleckoprůmyslové závody, založené v první polovině 20. let 20. století, jejichž výrobky jsou vysoce hodnoceny — v kontextu tehdejší evropské produkce — i současnými zahraničními teoretiky, sběrateli a kurátory.

Spojené UP závody, jak se jim zkráceně říkalo, patřily už ve druhé polovině 20. let, tedy jen několik let po svém založení, k největším výrobcům nábytku ve střední Evropě. O počáteční rozmach se zasloužil brněnský architekt Jan Vaněk, který přizval ke spolupráci významné rakouské a německé architekty a další osobnosti. Jeho takzvaný přistavovací nábytek se stal základem poválečného sektoru.

Po roce 1930 pak sehrál zásadní roli Jindřich Halabala, pod jehož vedením vznikly dnes ikonické modely skříňového, sedacího, stolového, ložnicového, kuchyňského i doplňkového nábytku. Díky promyšlené a odvážné strategii ředitele Vladimíra Marečka měl podnik vlastní lesy i pilu, takže ve 30. letech celý výrobní proces probíhal ve vlastních závodech.

Halabalovo polohovací křeslo a trubkové pružicí židle patří k nejčastěji publikovaným českým návrhům v zahraničních publikacích.

Společnost Thonet sehrála v počátcích průmyslové výroby nábytku v českých zemích zásadní úlohu, týkalo se to ale především druhé poloviny 19. století. Ve 20. letech, v souvislosti s majetkoprávními změnami, slučováním s dalšími výrobci i proměnou dobové atmosféry, firma poměrně obtížně hledala nový výrobní program odpovídající tehdejším požadavkům.

Ukázala to například soutěž na nový produkt z konce 20. let, v níž zvítězil poměrně konzervativní návrh. Zásadní změnu přinesla až orientace na výrobu trubkového nábytku a nové návrhy z počátku 30. let od Josefa Hoffmanna nebo Josefa Franka.

Mnohé produkty vyráběné společností ve 20. a 30. letech velmi dobře reprezentují dobové estetické požadavky. Některé typy sedacího nebo stolového nábytku jsou blízké výrobkům značky UP. Z meziválečných architektů, kteří se věnovali také návrhům nábytku a zanechali v této oblasti významnou stopu, bych ráda připomněla alespoň Ladislava Žáka, Antonína Heythuma, Hanu Kučerovou-Záveskou, Jiřího Krohu nebo Jaroslava Grunta. Z výrobců pak například Vaňkovu společnost S. B. S. nebo firmu Gerstel, která se podílela na vybavení Müllerovy vily.

Když se ještě vrátím k Milánu — veliký úspěch měla výstava polského modernismu…

Polský nábytkový design je pro nás velmi zajímavý, zvláště co se týká analogického vývoje. Bohužel o něm ale obecně víme poměrně málo.

Díky kolegyni z Poznaně, která studuje souvislosti mezi polským a československým poválečným nábytkem, a jejímu manželovi, vedoucímu pracovníkovi poznaňského muzea, jsem měla možnost poznat polské muzejní sbírky nábytku, autentické interiéry i sbírky soukromých sběratelů. Získala jsem také řadu podnětných publikací.

Souvislosti, podobnosti i rozdíly mezi polským a československým nábytkem po druhé světové válce mě začaly velmi zajímat — a společně jsme dospěly k řadě zajímavých zjištění. Ta bychom snad v budoucnu mohly prezentovat na některé z výstav.

Z archivních zdrojů například víme, že pracovníci brněnského Vývoje nábytkářského průmyslu jezdili své kolegy do Polska školit. Meziválečný nábytkový design v Polsku byl rovněž na velmi dobré úrovni, ale o něm toho vím méně.

Kniha Jindřich Halabala (Dagmar Koudelková)
UP závody – Křeslo H-70 a H-74

Díky tomu, že v socialistických výrobních závodech pracovali uznávaní designéři, vznikal kvalitní a nadčasový nábytek pro široké vrstvy obyvatel. Dnes může působit paradoxně, že za komunismu byl dobrý design dostupnější než dnes. Nemyslíte?

Nemyslím si, že byl „dobrý design“ v poválečných desetiletích dostupnější.

Z dnešního pohledu se tehdejší složitá situace obtížně chápe. Architekti a návrháři museli řešit nábytek s ohledem na proměněné požadavky na bydlení. Nábytek byl navrhován pro menší pokoje a nové dispozice bytů — měl být skladebný, variabilní a levný.

V prvním období návrháři vycházeli z tvarosloví meziválečného nábytku. Některé úspěšné modely 30. let se vyráběly ještě v první polovině 50. let. Museli se ale přizpůsobit celostátním plánům i technologickým a materiálovým omezením.

Řešili také vybavení experimentálních bytů nebo takzvaný investorský nábytek, například kuchyně. Vzpomeňme třeba kuchyňskou linku se žlutými plastovými prvky od Jaroslava Šmídka, která byla součástí mnoha panelových bytů. Vedle využití nových materiálů a technologií byla samozřejmostí i dobrá znalost ergonomie. Z dobových periodik i vzpomínek pamětníků ale vyplývá nesoulad mezi teorií a praxí — kvalitní návrhy nebyly, zejména v pozdějších desetiletích, běžně dostupné.

Kdo patřil v poválečném Československu mezi nejúspěšnější designéry?

Mnohé kvalitní nábytkové sestavy, zejména odlehčené řady z 60. let a počátku 70. let, se v domácnostech dochovaly dodnes. Otázkou ovšem je, zda jejich uživatelé vůbec znali autory tohoto nábytku.

První poválečné nábytkové řady navržené kolektivem autorů pod vedením Jindřicha Halabaly, například U 100, už dnes příliš v módě nejsou. Nábytek vycházel z meziválečného tvarosloví a byl dýhovaný. Pro další rozvoj sektorového nábytku měl ale zásadní význam.

Mnozí milovníci retro nábytku se dnes vracejí spíše k mladším, odlehčeným skříňkovým sestavám na nožkách nebo k montovatelnému nábytku jednoduchých forem.

Zvýšený zájem lze v posledních letech zaznamenat například o tvorbu brněnského návrháře Františka Mezuláníka, jehož nábytek úspěšně sbírá, dokumentuje a prodává projekt 1000zgarb. Jeho jméno je ale známé především odborníkům.

Širší veřejnost naopak dobře zná Jiřího Jiroutka a jeho komody či skříňky charakteristické samostatnou podnoží se zešikmenými nožkami a korpusem s výraznými barevnými poli.

Velmi osobitým a dnes poměrně známým architektem sedacího nábytku byl také Miroslav Navrátil, stejně jako Mezuláník pracovník brněnského Vývoje nábytkářského průmyslu. Vedle laminátových skořepin jsou velmi ceněné i jeho experimenty s lamelami.

V kategorii ohýbaného nábytku bychom neměli zapomenout ani na židle a křesla Antonína Šumana. Mnohé z nich dodnes slouží v domácnostech i veřejných prostorách.

Za všeobecně známou bych na základě zkušeností z výstav, které jsem v předchozích letech připravila, označila také již zmíněnou kuchyň Jaroslava Šmídka.

Salone Villa Müller
Polohovací křeslo H 70 

Platí podle vás, že lidem obklopeným kvalitním nábytkem se přirozeně zlepšoval vkus?

Pěkné věci v naší blízkosti nepochybně kultivují náš vkus.

Nemyslím si ale, že jsme tuto schopnost ztratili. Pro mnohé je dnes obtížné pořídit si kvalitní vybavení nejen kvůli financím, ale i proto, že neexistuje jednotný styl a vzhledem k rozmanitosti nabídky je obtížné se rozhodnout.

V bydlení je to podobné jako v módě — lze kombinovat i předměty, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale je potřeba cit a jistý nadhled.

Možná jsem na otázku neodpověděla úplně přímo, ale za zásadní problém dnes považuji skutečnost, že většina výroby je podřízena krátkodobé životnosti.

Bylo v 50. a 60. letech něco typického pro československou výrobu?

Michael Thonet začal pracovat s lamelami ještě v Boppardu nad Rýnem. Ve Vídni své experimenty posunul dál jak stylisticky, tak technologicky, ale teprve na Moravě se v jeho nových továrnách rozběhla skutečně velkosériová výroba nábytku z ohýbaného bukového dřeva.

Považuji téměř za zázrak, že se výrobu ohýbaného nábytku podařilo u nás zachovat a že se firmě daří i v oblasti nového designu.

V poválečných desetiletích i tato firma hledala pro „novodobou tonetku“ moderní formu, což nebylo jednoduché. Vznikaly desítky nových modelů, ale jen některé byly dopracovány a zařazeny do výroby.

S odstupem času vidíme, že tento typ nábytku lze označit za nadčasový. O tyto židle, křesla i doplňkový nábytek je dnes velký zájem a lze je poměrně snadno opravit a vrátit zpět do života. To podle mě dokládá kvalitu poválečného ohýbaného nábytku, zejména z období 50.–70. let.

V poválečném období měli architekti a designéři možnost sledovat zahraniční trendy a zejména v prvních desetiletích se snažili zahraniční produkci napodobit nebo se jí přizpůsobit — a to jak v oblasti designu, tak nových materiálů a technologií.

Tyto inspirace vidíme například u Navrátilovy skořepinové židle, kterou si mnozí pamatují z interiérů tramvají.

Za české specifikum by se snad dala označit produkce lamelového nábytku Dřevopodniku Holešov, jehož historii dobře zmapovala loňská výstava Muzea umění Olomouc.

Nešlo ani tak o sériovou výrobu, která nebyla zcela výjimečná, ale především o zakázkovou produkci zahrnující velmi odvážné návrhy předních architektů určené hlavně pro veřejné prostory, ambasády a podobně.

Zdůraznila bych také český přínos v oblasti sektorového nábytku navazujícího na meziválečné koncepty Vaňka a Halabaly. Jeho význam podle tradovaných informací oceňoval i zakladatel IKEA.

Turistická chata Lucký vrch
Sala da pranzo giapponese Villa Müller

Když přeskočíme do 21. století — v jaké kondici je dnes česká nábytkářská výroba?

Čeští výrobci nábytku rozhodně nepracují v jednoduchých podmínkách.

Existují dobře zavedené firmy schopné uspět i na zahraničních trzích, jiné naopak bojují o svou pozici na trhu českém.

Ocenění zaslouží firmy, které rozvíjejí odkaz svých předchůdců, stejně jako nově vznikající značky. Jejich situace bývá často velmi složitá.

Kdybych si dnes kupovala nábytek, z nabídky českých výrobců bych si vybrala ložnici, sedací nábytek a stoly. Preferovala bych přírodní materiály, jednoduchost, eleganci a kvalitu.

Mnohdy je ale obtížné najít produkt, který by splňoval všechna kritéria zároveň.

Česká výroba nábytku není ve špatné kondici, její podobu však ovlivňuje řada faktorů, které situaci komplikují.

Ton židle 14 – archiv Ton

A jaký je váš vůbec nejoblíbenější kus nábytku bez ohledu na dobu vzniku?

Z hlediska dokonalosti návrhu a úspěšnosti bych uvedla Thonetovu židli č. 14, která se vyrábí nepřetržitě od roku 1859.

Pro mě osobně ale nepatří k nejpohodlnějším. Jako protiváhu bych vybrala židli Era z produkce firmy Ton podle návrhu Reného Šulce. Dnes už se sice nevyrábí, ale jde o jednoduchou, elegantní, ergonomicky dobře vyřešenou a velmi pohodlnou židli.

Autor:

Veronika Pařízková
Patří k výrazným osobnostem současné české designové scény. Dlouhodobě se věnuje reflexi architektury, designu a kultury bydlení – tedy tématům, která formují každodenní život i širší společenský kontext.